Deník rodičky
Je pondělí 2. listopadu 2009 a v mém životě nastává podivná změna - panička mě hned ráno po vyvenčení bere s sebou do kuchyně. No toto! Já chci být se svým bráchou venku, jako vždycky. Co doma, tam je nuda. Je sice fakt, že s tím mým velkým břichem mi už honičky s Pingem nejdou tak dobře, ale stejně nevidím důvod, proč bych měla být "pod dohledem", jak to nazvala moje panička.
Jo, vy to nevíte? Je to totiž právě 57 dní, co mě seznámili s Ryem. Nejdříve jsem myslela, že jedeme na výstavu, jako obvykle, když cestujeme tak dlouho autem, jako tenkrát. Ale když jsem vystoupila z auta, bylo mi jasné, že tentokrát je to jinak. Nikde žádné davy lidí a tak, prostě to vůbec nevypadalo, jako když přijedeme na výstavu. Zato tam na mě čekal černý krasavec jménem Ryu, který se mi teda moc líbil, ale nechápala jsem, co to po mě chce. Já jsem si chtěla hrát, no jako s Pingem, ale on se pořád snažil o nějaké intimnosti... Je sice fakt, že jsem už taky na něco takového myslela, to víte, hormony jsou hormony, ale vždyť jsme se znali pět minut! Tak jsme trochu poběhali, pohráli si, při pokusech o intimnosti jsem ho řádně poučila, že to teda ne, a pak jsme si šli odpočinout hezky každý do svého kotce. Ale protože je Ryu fakt fešák a navíc gentleman, ještě ten večer došlo i na ty intimnosti...
Čas běží jako voda, ani jsem se nenadála a začala jsem se cítit nějak zvláštně. Více jsem na sebe dávala pozor, měla jsem větší chuť na mazlení a taky čím dál větší hlad. Bylo mi to jasné - budu mít děti! Jenom paničce nestačily všechny tyhle náznaky a vzala mě k veterináři - prý ultrazvuk. Trochu jsem se obávala, ale bylo to v pohodě - oholili mi kousek bříška, pak jsem chvíli ležela (moc se mi to teda nelíbilo, tak mě musela panička dobře držet), jezdili mi něčím mokrým po břiše a pak už se panička rozzářila a mooooc mě chválila, že jsem šikovná a že budu mít štěňátka. Konečně to taky pochopila! Mezi tím jsem ještě absolvovala dvě výstavy, ale teď už jen odpočívám a kynu.
Od té doby už uběhly skoro čtyři týdny. Panička si myslí, že už to nebude dlouho trvat a budu rodit, ale já se jí snažím vysvětlit, že klidně můžu být pořád s Pingem venku, protože hned tak to nebude. Ona sice argumentuje tím, že moje maminka jednou porodila už 57. den, ale proč bych to měla dělat i já, to teda nevím.
Když už tedy musím být doma, pořádně si to užívám. Každou chvíli se chodím za paničkou pohladit nebo z ní vymámit nějakou dobrotu, většinu času ale prospím na gauči. To je žůžo! Panička mě prohlédla, zjistila, že už se mi začalo tvořit mlíko. Už mi taky odchází hlenová zátka. Teplota v pohodě - 38,6°C. Začalo mi hodně línat bříško, abych měla holé bradavky - to aby se štěňátkům dobře pilo, až se narodí.
Večer jsem to už myslela zcela vážně, že chci jít ven za Pingem, vždyť už jsem se na tom gauči naležela dost. Ale panička jako vždy trvala na svém...
Úterý a středa probíhají v podobném duchu jako včerejšek. Ráno jsem se hodinku proběhla venku, pak jsem posnídala a uložila se na gauč.
V úterý si panička chvíli lehla za mnou a měla velkou legraci z toho, jak se mí potomci zrovna v břiše probudili a hráli kopanou. Mně to tak legrační nepřišlo, ale jsou to moje děti, tak musím mít trpělivost.
Jinak všechno při starém - chuť k jídlu mě neopouští, teplota stále 38,6°C, jen mléčné žlázy se mi pomaličku zvětšují. Většinu dne prospím, jenom je čím dál větší problém najít vhodnou polohu. Jo, a to moje břicho se nějak posouvá směrem dolů - asi gravitace nebo co.
Ve čtvrtek jsem učinila objev! Našla jsem tu nejpohodlnější polohu k ležení s tím velikým břichem, které musím nosit. Nejlepší je lehnou si hezky na záda.
Jinak všechno v pohodě, vždycky chvíli polítám s Pingem po dvorku nebo mě panička vezme chvíli na vodítku ven, ale hlavně ležím a odpočívám. Už mám to břicho co nosit. Častěji si teď lehám na zem na dlažbu a chladím si bříško. Dlouho tak ale nevydržím a musím se převrátit na bok nebo ještě lépe na záda.
Je pátek a moje břicho mi už brání skoro ve všem. Nemůžu se pořádně podrbat za uchem, nemůžu si umýt... no chápete... intimní partie, hůř se mi vyskakuje na gauč. Je to nepříjemné, protože stále po kouskách odchází ten hlen, tak se potřebuji čistit a ono to moc nejde. Tak jsem si dnes udělala aspoň pořádnou očistu předních pacek, opravdu poctivě jsem si je vyčistila a pak jsem si umyla i obličej, abych byla krásná, až mě děti poprvé uvidí. Teplota se stále drží v normálu.
Sobota: Moje tlusté břicho mi už opravdu hodně zavazí, ale nebrání mi v běhání. Už mě ale dost bolí nožičky, tak toho moc nenaběhám. Zjistila jsem taky, že je jistější, když budu doma a už se ani trochu nedožaduji pobytu venku s bráchou. Celý den proležím na gauči nebo v noře, každou chvíli si dám něco dobrého k snědku... Je mi fajn. Hlavně, že mám na dosah paničku. Jenom čůrání mě dost honí a musím běžet ven asi tak co hodinu a půl.
Panička mi občas vysvětluje, že už by ty moje děti chtěla vidět, ale co mám dělat, když ještě jít nechtějí?
Už mě ani nebaví ležet s někým, takže už se netulím k páníčkovi na gauči, ale radši si jdu lehnout na zem nebo do nory, když tam leží. Je to nepohodlné, když se nemůžu roztáhnout.
Protože až do úterý panička neměla žádné plány někam jet, přestala mi v sobotu konečně měřit teplotu. Uff, to se mi ulevilo. Víte, ono na tom není nic příjemného, když vám strkají tu skleněnou trubičku do zadku a nesmíte se hýbat... Tak aspoň nějaká úleva.
V neděli ráno panička na hodinku odešla a vysvětlovala mi, že mám vydržet, než se vrátí. No což o to, už jsem bez ní byla déle, co bych nevydržela. Ale jestli myslela, abych vydržela neporodit, tak to se zbytečně strachovala - to jsem v úmyslu opravdu neměla! Trošku ze mě šla nějaká zvláštní voda (ne, opravdu jsem se nepočůrala). Hito, který se mnou v kuchyni bydlí, za mnou často chodil a očuchával mě. Asi už něco tušil.
Večer jsem už nechtěla moc být venku, jen jsem se rychle vyvenčila a honem jsem škrábala na dveře (a to skoro nikdy nedělám), pro jistotu jsem chtěla být doma. Vlezla jsem si do nory a trochu jsem si pod sebe nahrabala duchnu, na které tam ležím - a hned slyším páníčka, jak volá: Už hrabe. (No a co?) Panička proto šla brzy spát, kdyby se v noci začalo něco dít, aby byla trochu odpočinutá, a nechala si otevřené dveře do ložnice a v noci mě přišla zkontrolovat. Ale já jsem si v klidu spala.
Vzbudila jsem se v pondělí ráno o hodně dříve, než jindy. Hodně hlasitě jsem paničce dala najevo, že už nespím a potřebuji HNED jít ven. Rychle jsem se vyvenčila a spěchala domů. To bylo půl šesté. Ještě jsem si šla lehnout do koupelny k topení, ale už jsem nějak neměla stání (teda ležení). Kolem 9. hodiny mě začalo podezřele divně bolet břicho. Měla jsem pocit, že mě může zachránit jenom panička, takže jsem se od ní odmítala pohnout a šla jsem s ní všude - na dvůr pro dřevo, do schránky pro poštu, dokonce i na záchod.
Chvílemi jsem ležela, pak jsem se to snažila rozchodit, trochu jsem si pofňukala, takže mě panička vždycky chvíli hladila a drbala na bříšku... Taky jsem našla zvláštní polohu, která mi pomohla - když mě břicho nejvíc bolelo, natáhla jsem jednu nohu za sebe, jako když se protahuji, a hned se to dalo vydržet. Bylo to ale čím dál nepříjemnější a já jsem už začínala být docela nevrlá, nevěděla jsem, jestli mi bude líp venku nebo doma, pořád jsem pobíhala, hledala to nejlepší místo, kam se schovat, ale přitom neztratit paničku z dohledu, až jsem využila situace, kdy byla panička na dvorku a zalezla jsem do své oblíbené nory za hromadou slámy. Tam to bylo to pravé! Jen nevím, proč se to nelíbilo paničce. Chtěla jsem tam zůstat, ale protože mi panička pohrozila, že jde domů a mě tam nechá samotnou, raději jsem vylezla ven a běžela honem za ní, aby mi nezavřela dveře před nosem.
Milí čtenáři, nebudu to zbytečně protahovat. Po takto prožitém nepříjemném půldni jsem v 16.20 přivedla na svět svého prvního syna! Ale řeknu vám, byla to fuška. Já ty zkušenosti ještě nemám, ale panička koukala, jaký je to obřík - vážil 35 deka, což prý je opravdu hodně. Trochu to ale paničku uklidnilo, že asi těch dětí nebude tolik, jak se obávala - prý by pro mě napoprvé nebylo nejlepší, abych měla třeba 6 dětí.
Pak už to docela šlo. V klidu jsem si ležela (jen nechápu, proč mi panička nedovolila být na gauči a tam taky porodit své děti!) a seznamovala se se svým malým synkem. Ten se po malé chviličce snažil už i pít moje mlíčko - a to vám povím! To je tak příjemný pocit, že jsem z toho i usnula. Za chvilku se ale dral na svět další klučina, takže jsem se probudila, tentokrát už to šlo líp a malý byl na světě. Teda malý... jenom o kousíček menší, než ten první! To bylo hodinu po narození prvního a za dalších 20 minut přišlo na svět štěňátko poslední, tentokrát holčička. Mezi tím už mě panička stihla vzít na procházku, abych se vyčůrala. No povím vám, vůbec se mi od mých dvou kluků nechtělo, a hezky rychle jsem se chtěla vrátit domů. Po narození holčičky jsme šly s paničkou zase ven, pak mi panička prohmatala celé bříško a konstatovala, že už by to mělo být všechno. A taky že bylo! Protože jsem byla v noci klidná a ani ráno se na pohmat nezdálo, že by se mi v bříšku schovávalo další mimčo, panička už byla úplně klidná a já jsem se mohla v pohodě věnovat svým třem krásným dětem. Večer po narození dětí jsem si ještě honem naplnila bříško dobrým masíčkem, abych měla pro ty svoje caparty dost mlíka. A pak už jsem jenom spala a odpočívala a čistila a hubičkovala svoje štěňátka... a taky velkým křikem odháněla každého, kdo by se chtěl přiblížit k naší noře! Tedy lidi ne, těm já je klidně i půjčím, ale to víte, jsou tady i další psi. Sice s nimi jindy docela kamarádím, ale jeden nikdy neví, co se v nich skrývá. Svoje děti si prostě musím chránit.
Tak se mějte hezky a vydržte, já se zase ozvu.
Vaše Sisinka
DALŠÍ ČLÁNKY>>>