Ze Života

Inteligent Haru Simulantka Kissy Jak to bylo s boudičkou O zatoulané princezně Mluví shiby očima? Kimík

Iki v novém domově Shiba dvou tváří Jak Majk překonal sám sebe Chudák Lucky Kansei v Moskvě

Tenkrát na konci zimy to ale bylo úplně jiné. Po cestičkách v parku tekly místy stružky vody, to jak tál sníh. Na jednom místě stékala ze svahu od hřiště stružkou (korýtkem) a tekla napříč přes cestičku. Majk stál a nemohl pochopit, že kde býval chodník, je potůček. Nakonec ho přeskočil, ale vrátil se a očichával tu vodu a běžel podél ní. A pak to přišlo. Nejdřív tam strčil tlapku, protože tu tekoucí vodu a plavající smítka chtěl chytit a pak tam vlezl doprostřed "proudu", hrabal tlapičkou a voda mu stále utíkala a nedala se chytit. Já jsem se musela smát, jak tam chodil v té tekoucí vodě a marně se snažil ji chytit.

Lenka Dohnalová

další příběh s Majkem
Majk = HIKARI-NI z Helfštýnského panství




Shiba dvou tváří (8. 1. 2004)

Naše Isinka je už veliká slečna (pozn.: jsou jí 3 měsíce). Má ráda jen nás tři (mé rodiče a mne), celkem ještě bere mého přítele a moji sestřenici a ostatní z rodiny a moje kámošky více méně jen toleruje. Venku na ni strašně moc lidí mluví, každý by ji chtěl pohladit, ona má sice radost, ale "nemluví s nimi". I psí kamarády si už začala vybírat, už si nehraje s každým psem, kterého potkáme. Jakmile se jí některý nezdá, zavrčí na něj a jde dál.
Snažíme se ji brát hodně s sebou i na návštěvy, aby si zvykala a všude se chová jako strašně hodné štěňátko. Trosku si ten byt prohlédne a potom už jen leží a klidně čeká. Všichni mi říkají, jaká je super klidná a tak. Ona ale taková vůbec není! To ona se jen tak tváří a když jim povím, ve skutečnosti taková není, nikdo mi to nechce věřit. Je to bláznivý čertík a když se rozdivočí, tak ji nejde zastavit. Ohryzala mi například v pokoji tapety a vyhryzala normálně i z panelu, vyhrabala jamu v květináči tak (to hrabaní ji strašně baví, před domem má už několik děr, které neustale obnovuje a zvětšuje), ruce máme všichni pokousané a poškrábané. O půlnoci bychom už chtěli spát, ale s ní to nejde, ona doráží jako sršeň a nedá pokoj. (pozn.: to ji přejde J ) Je to šibalka, stále se snaží nad námi nějak vyzrát. Umí být strašně miloučká a hodně si zvykla na to, že se jí stále věnujeme. Nejrozkošnější je, když spinká. Většinou spí natáhnutá jako špageta, ale někdy si strčí čumáček až ke mně pod přikrývku a chce, abych si ji přivinula k sobě. Tak ji trošku pohladím, ona si něco zamlaská a spinká spokojeně dále. Jako andílek.
Teď má Isinka strašnou radost ze sněhu. Vůbec nechce jít z procházky domů, někdy ji musíme tahat násilím, když nechceme, aby se nachladila. To se potom strašně zlobí, protože ona chce být za každou cenu venku.
Za každou cenu chce o všem rozhodovat sama a když se jí to nedovolí, tak je jako tygr. Stačí na ni ale ani ne zvýšit hlas, ale jen změnit tón hlasu a ona si hned uvědomí, že zlobí. Potom se za to i stydí, potvůrka. Byla jsem přes svátky 5 dní v Tatrách a už jsem se jí nemohla dočkat. Je to malá bojovnice, ale v tom malém hrdém srdíčku je tolik lásky, že jsme z ní úplně unesení.

Alexandra
Isinka = ISSHÓ NISHIKI z Helfštýnského panství




Iki-Iki v novém domově (12. 12. 2003)

Ikinka je čím dál oraženější. Ale domácí zařízení jejím rozmarům zatím žádné nepodlehlo. Jen ji budeme muset začít pomalu zvykat na vodítko, protože jí začíná být naše zahrada malá a a objevuje možnosti za ní. Nevím, jakou povahu má tatínek, ale tak bych řekla, že než v mamince Ebi, která byla velice klidná, tak se zhlédla v tetičce Kissy, protože je to stejné "torpédo" . Také štěkání je její silnou stránkou, zvláště když se dožaduje pozornosti. Také už víme, jaké zvuky vydává štěně, které se brání před nebezpečím, protože pro Iki je takovým nebezpečím kartáč a jeho péči se vyhýbá ječením hodného podsvinčátka, které táhnou z chlívku na porážku. Sousedé mají zřejmě radost.

Jinak je kouzelná, lidí se nebojí, pouze když se děda chtěl přesvědčit, že je v pořádku a navštívil ji v době, kdy jsme nebyli doma, statečně bránila obydlí vrčením a štěkotem zpod stolku. Takže si myslím, že se u nás zabydlela. Na noc si vyžaduje společnost, protože do ložnice jsme ji brát, tak jak doporučují chytré příručky, nechtěli. Když se nám podaří nepozorovaně vyklouznout, není to na dlouho, protože její rozčílené štěkání by probralo celý dům.

Také mírná snaha o nácvik některých povelů se zatím zcela míjí účinkem. Nevím, co by tak staré štěňátko mohlo zvládat - tahání o hračky jí jde nejlíp a taky její projevy lásky zejména k "vůdci smečky" neberou konce.

Marcela Miserovská
foto Iki-Iki najdete zde




Mluví shiby očima? (24. 7. 2003)

Náš Majk skoro vůbec neštěká, ale zato mluví očima. Odpoledne chtěl jít ven a tak si řekl. Upřeně se na mne díval, pak seběhl po schodech dolů a seděl u dveří, zase vyběhl nahoru po schodech, sednul si na okraj schodů a kouká dolů. No tak vezmu klíče zachrastím a už běžíme dolů. Majk si u dveří způsobně sedl a čeká na obojek s vodítkem. Já mu říkám čekej, panička si musí obout boty a ukazuji na svoji botasku a obouvám se. Majk se podívá na botu a pak na svoji nožičku, jako by říkal: "A co já? Já nemám boty?" A pak zase na druhou botu a zase na nožičku. To bylo tak legrační, že jsem se musela smát.

Lenka Dohnalová

další příběh s Majkem
Majk = HIKARI-NI z Helfštýnského panství




O zatoulané princezně (4. 7. 2003)

Byla jednou jedna moc krásná a milá princezna se zvláštním jménem Zenji (Zenži). Celá rodina a všichni známí ji měli rádi a ona měla ráda je. Byla hravá a stále veselá a tím si "omotala okolo prstu" skoro každého, kdo se s ní seznámil. Jednoho dne, když byla na procházce, se však na ni vyřítil obrovský tulák. Zenji dostala velký strach a dala se na útěk. Jenže tulák se vydal za ní a je veliký div, že se jí podařilo utéct, aniž by ji chytil - byl totiž mnohem větší, než naše princezna. Hnal se však za ní daleko a tak se princeznička dostala daleko od svého domova, do míst, kde nikdy nebyla. Byla unavená a vystrašená, proto se schovala do křoví. Asi tam i usnula. Bála se vylézt a nepomohlo ani volání těch, kdo ji hledali. A věřte, bylo jich hodně. Celá rodina a všichni její známí ji hledali celé dva dny. Na koni, pěšky, na kole či v autě projezdili a prochodili širé okolí. Všude vylepili její fotky s prosbou o pomoc. Přišla sice jedna zpráva, ale nebyla to správná stopa. Informovali všechny myslivce v okolí, kdyby ji náhodou některý našel v lese, ale také nic. Po dvou dnech už nešťastná princezniččina rodina s pláčem hledání uzavřela s tím, že teď už není kde hledat a musí jedině čekat, že přijde sama. Snad v noci, když bude klid a tuláci budou někde zalezlí spát, dostane odvahu vydat se domů. Moc tomu nikdo nevěřil, ale naděje umírá poslední.
Tak potud pohádka. Asi už vás napadlo, že princezna Zenji je naše malá šiba Kissy. Tím tulákem byl německý ovčák pobíhající volně po vesnici. Jako obvykle to odnesl ten nevinný - Kisinka totiž byla na vodítku, když na ni ale zaútočil o tolik větší a silnější pes, vytrhla se i s vodítkem. To jí nakonec pomohlo dostat se domů. "Krabička" navíjecího vodítka se sice rozbila, ale přece jen na šňůrce kousek plastu zbyl, takže když Kisinka v noci přiběhla, bylo ji slyšet.
Ještě včera jsem se bála, že vám se budu kromě veselých příhod psát také jednu smutnou. Naštěstí všechno dobře dopadlo - jako ve správné pohádce.

Radmila Hošťálková
více o Kisince
další příspěvek z jejího života




Jak to bylo s boudičkou, aneb jak Majk vyřešil náš spor (3. 7. 2003)

Mamka dovezla Majkovi boudu po jezevčíkovi. Majk se otvorem protáhne, ale musí se přikrčit. Když mu tam hodím piškotek, tak tam vleze, dlouho tam však nevydrží, jen než ho sežere. Tak to bylo několik dní. Včera jsme mu zvětšili průlez do boudičky a zase přišel na řadu piškotek. Majk tam pohodlně vleze. Boudička, zůstaň, hodný + piškotek - po několikerém opakování pochopil, co po něm chceme. Navečer začalo pršet. Majk si odnesl molitan k oknu na opačnou stranu od terasy, kde spí. Mamce ho bylo moc líto, že jsme na něj jak na psa, že ho přece nemůžeme vyhnat spát ven a že si ho vezme k sobě, přece nebude na dešti. Já s manželem jsme se dohodli, než jsme ho kupovali, že bude spát venku. Majk spor vyřešil za nás. Celý večer ležel na molitanu uprostřed haly. Potom zmizel. Když ho Pavel hledal, nikde nebyl k nalezení. Nakonec ho objevil v boudičce, jak spokojeně spí.

Lenka Dohnalová
Majk = HIKARI-NI z Helfštýnského panství




Simulantka Kissy (25. 4. 2003)

Naše beruška Kissinka je zvyklá na pozornost své paničky (tedy mně) a když zrovna nemám čas na dlouhé povídání s pejsky, dožaduje se "svých práv" dost vehementně. Pokud není zavřená, je to celkem v pohodě, ale pokud je sama v kotci bez Bíbinky, projevuje svou nevoli nad samotou hlasitými zvuky. Opravdu zvuky, protože štěkání ani vytí se to nazvat nedá. Umí totiž spoustu cizích řečí: mňouká jako kočka, kváká jako žába, ale taky mluví (myslím, že by to mohla být vlámština ) a pláče jako malé dítě. Na to všechno jsme si zvykli a většinou se dobře bavíme udivenými obličeji návštěvníků, kteří nechápou, co se to děje ("Vždyť vy přece nemáte kočku?!"). Zvláštní je, že tato vystoupení provozuje jen v kotci - pokud je sama doma v kuchyni, nic podobného nedělá.
Tentokrát však Kissy zvolila těžší kalibr nátlaku. Už druhý den jsem na ni neměla moc času a musela se spokojit s pár minutami společného hraní, což se jí moc nelíbilo. Přišla se na ni podívat známá a jaké bylo moje leknutí, když ke mně Kissy přiběhla po třech nohách. Snažila se po mně skákat, ale vždycky spadla, protože se na pravou zadní nemohla vůbec postavit. Co se jí stalo, mi samozřejmě říct nechtěla. Různě jsem jí nožku prohmatala, ale nic - ani nedala najevo bolest. Řekla jsem si, že počkám do odpoledne a pokud se to nezlepší, zajedeme k veterinářce. Jenže... jak jsem šla po chodbě, kouknu se oknem na dvůr a ono ejhle! Kissinka se vesele honila za vrškem z minerálky! Ani stopa po nějakém zranění. Ta malá komediantka se prostě jen snažila upoutat moji pozornost. NO PROSTĚ ŠIBA!

Radmila Hošťálková
foto




Inteligent Haru (18. 3. 2002)

Vážení přátelé šib.
V současné době vlastním téměř pětiměsíčního pejska jménem Haru. Po zkušenostech z jeho samostatného pobytu v domě v naší nepřítomnosti, které představovaly rozhryzané anténní kábly, boty a hlavě přesazené pokojové květiny byl Haru přestěhován do chodby a z bezbariérovitého domu byl nasazením dveří udělán bariérovitý. Na chodbě (spíše předsíňka) zůstal pouze radiátor, Haruovy hračky, misky na vodu a krmení a pelíšek. Při každém odchodu z domu a bez možnosti vzít psa s sebou ho pošleme na místo. Bez protestů to funguje. Vlastně fungovalo. Nedávno, při oblékání naší osmiměsíční dcerky, kdy už Haru tušil, že bude "místo" přitáhl pelíšek před krb a během půl minuty měl nastěhovány všechny hračky na něm. Poslali byste ho na místo??? Nevěřícně jsme kroutili hlavami. NO PROSTĚ ŠIBA! :-))
Váš
Libor Křenek
foto